28. 7. 2023
Včelaři, kteří se nespokojí s jednoduchými odpověďmi na složité otázky tohoto světa, si zajisté položí tu nejdůležitější otázku o chovu včelstev: Jaký to má smysl? Proč včelařím, proč mi byl tento vztah ke včelám dán?
Pro někoho se jedná o kulturní tradici v rodině, jiný v chovu včelstev najde odpověď na materiální obživu včelaře, jeho rodiny a blízkých přátel. Může být snad větší odměna za včelařovu práci než lahodný sladký med, plný přírody a zdraví? Mnoho včelařů v chovu včelstev hledá soulad svého života s přírodou a s přírodními zákonitostmi nebo včelaři dává možnost úniku z uspěchaného a neutěšeného světa do nerušeného pokoje, kde je jen se svými včelami. A našlo by se mnoho dalších důvodů… Jistě je v takových úvahách podstatná část pravdy. Jaká je však pravda vyšší, tj. její nadčasová, duchovní úroveň? To je odkryto jen těm nejhloubavějším svobodomyslným včelařům, kteří včelaří s láskou a otevřeným srdcem k moudrosti.
První úroveň – chov včelstev pro med
Pominu-li skutečnost, že nultá úroveň je nevčelař, pak první duchovní úrovní včelaře (i včelaření), je bezpochyby chov včelstev pro med. Nehledě na další materiální dary (pyl, vosk, propolis atd.), které nám včelstva přinášejí. Nejčastější otázkou v hovorech včelařů (i nevčelařů) pak bývá otázka na množství, tj. kolik kdo vytočil medu... A včelaři také přepočítávají získané množství medu na statistické ukazatele, jako je hmotnost medu získaného v kalendářním roce, průměrná hmotnost na jedno vyzimované včelstvo apod., aby bylo možné srovnávat „úspěšnost“ chovu s chovy a včelaři okolními. Pokud je tzv. medný rok, je spokojený včelař, jeho rodina i přátelé, se kterými se včelař rád o získaný med podělí. To je včelařova odměna za jeho celoroční poctivou včelařskou práci. Jsou však i vyšší duchovní úrovně včelaření, ke kterým každý včelař na první úrovni s otevřeností a očekáváním vzhlíží.
Druhá úroveň – chov včelstev pro květy a plody
Přísloví „Co včelař, to sadař“ je v hovorech včelařů častým průvodcem. Včelař vnímající chov včelstev na vyšší úrovni bezpochyby usiluje o co nejbohatší a nejrozmanitější snůšku nektaru a medovice. Docílit toho lze nejen pasivním umístěním včelstev na vysoce úživné stanoviště, ale především aktivní výsadbou květnatého stromoví a keřů, ideálně rovněž plodonosných. Plodonosných dřevin je k výběru řada, z keřů – maliník, ostružiník, angrešt, rybíz, muchovník (Amelanchier), kamčatské (zimolez) i kanadské borůvky, ovocné hlošiny či plodové růže, nebo ze stromků – dřín, višeň, třešeň, slivoň, mirabelka, meruňka, broskvoň, jabloň, hrušeň, mišpule, kdouloň, moruše, kaštanovník, jeřáb atd. Přičteme-li k tomu možnost výskytu medovice i tzv. „loupení“ včel na sladkých ovocných plodech, je bohatá obživa pro včely zajištěna. Nejen včelařovi je pak odměnou jarní krása květnaté zahrady či stromoví podél cest nebo v obecním parku. Střídající se rozmanité vůně květů v průběhu kalendářního roku, a navíc od jara do zimy bohatství lahodných plodů. Vše nejen k užitku včelstev a včelaře, ale i pro další obyvatele z živé říše sdílející toto bohatství a naplňující krásou. Úroveň chovu včelstev tak vzkvétá a s tím také nese plody v podobě vyšší duchovní úrovně včelaře. Jaká je však úroveň vyšší?
Třetí úroveň – chov včelstev pro sebepoznání
Chybování i opakování jsou nedílní průvodci duchovního vývoje každého včelaře. Pokud je opakování matkou moudrosti, pak je bezesporu chybování jejím otcem. „Chybami se člověk učí“, je známá věta Jaromíra Hanzlíka z filmu Slavnosti sněženek a je jistě nosnou zkušeností každého včelaře. Však kolikrát jsme si už říkali: „Měl jsem to raději udělat takhle!“ a „Příště už takovou chybu neudělám!“ anebo „Snad jsem včelkám nechtěně neublížil?“ a „Kéž bych včelkám více rozuměl a viděl bližší souvislosti a zákonitosti jejich života.“ Každá žeň, včelařovo konání, nese své ovoce. Buď je sladké jako med, nebo kyselé, když se věci nedaří. Hledání té správné cesty je zajisté disciplína v duchovním vývoji každého včelaře ta nejtěžší. Včelař, který ve svém úsilí konat vše správně vytrvá, dozraje v člověka. V člověka, který je mnohými chybami a jejich opakováním natolik poučen, že již takové chyby nedělá, je napraven, a tím z jejich konání osvobozen. K sebepoznání včelaře tak dochází postupným vývojem. Včelař nakonec dojde skrze osvobození k poznání sama sebe, tj. vědomí sama sebe a tím k nabytí sebevědomí. Nabyté sebevědomí pak otvírá dveře do ještě vyšší duchovní úrovně.
Čtvrtá úroveň – chov včelstev pro poznání souladu všehomíra
Vesmír (také všehomír), tj. míra běhu všech věcí světa, nám v každém okamžiku ukazuje svou vzájemnou propojenost všeho kolem nás a v souladu s námi, život včelstev z toho nevyjímaje. Když už si včelař myslí, že konečně všemu dokonale porozuměl, stane se něco, co nepředpokládal a včelstva ho znovu překvapí. Například nalezne dvě kladoucí matky ve včelstvu nebo se včelstvo vyrojí, aby se zase vrátilo zpět do úlu, a to i opakovaně. Anebo včelstvo, které je temperamentní až bodavé, se během několika dní změní na krotké jako beránek. To podstatné je očím neviditelné, což je známá moudrost z pohádkového příběhu Malý princ. Proto moudrý včelař naslouchá a rozumí běhu věcí nikoliv očima, ale srdcem… Najednou se před ním objeví úplně nový svět, který je v mnohém podobný, ne-li stejný jako u nás lidí. Včelky se starají o vajíčka, malá miminka, larvičky, až do jejich dospělosti, aby se tento koloběh zase od začátku opakoval. Od letního slunovratu do slunovratu zimního, a znovu a znovu. Je tomu snad u nás lidí jinak? Stará matka umírá a nová se rodí, a s ní se rodí i nový život. Generační výměna probíhá neustále. Mladé trubčí bohatýry po celý jejich život včelky připravují na roli nejdůležitější, stejně tak mladé kralevinky, zakladatelky nového života. Mladí trubci, když dospívají, létají na návštěvu k mladým kralevinkám i na sousední trubčí stanoviště, aby se seznámili a připravili na slavnostní svatební akt. Kralevinky je povzbuzují, aby postupným krouživým spirálovitým stoupáním zakončili svůj snubní let oplozením v nejvyšší možné výšce, které dosáhnou jen ti nejzdatnější.
Díky tomuto postupnému oplozování je založena harmonie oplozování od méně zdatných trubců až po ty letově nejzdatnější a nejvytrvalejší. Rozmanitost nově rodících se včel je pak dána v řadě vlastností, tak jako u nás lidí. Někdo je spíše chytrý, nikoliv však tolik zdatný, jiný právě naopak. Nalezením rovnováhy krajností pak vzniká soulad ústící do harmonie života. Zejména dlouholetí a zkušenější včelaři si zajisté během mnoha let svého včelaření tento soulad uvědomili. Ti nejmoudřejší pak dospěli k vědomí, že často nejsou těmi, kteří vedou svoje včelstva, ale že je tomu právě naopak. Včely, resp. včelstva, vedou a vychovávají svého včelaře. Ano, doslova vedou včelaře k moudrosti. Toto vědomí inspiruje a zároveň osvobozuje včelařova ducha od sebestřednosti a sobeckosti, a tím dochází k nabytí svědomí. Přátelská rada od takto moudrého a duchovně zralého včelaře je vždy obohacující. Může být duchovní úroveň včelaře ještě vyšší?
Pátá úroveň – chov včelstev pro duchovní naladění a zření
Naslouchat včelkám a pouhým poslechem rozumět jejich naladění je včelařské umění nejvyšší. Vnitřní klid včelaře i soulad ticha je nezbytnou podmínkou, aby mohl včelař dospět až do této úrovně. Blahoslavení tiší, blahoslavení pokojní, píše se ve známých osmero biblických blahoslavenstvích. Moudrý včelař již dávno ví, že je lépe se nejdříve pokojně dívat a včelkám naslouchat, než je hned rušit nezvanou návštěvou. Proto když přijde ke svým úlům, nejprve pozoruje včelky u česna a naslouchá. Mnohdy se toho dozví víc, než kdyby hned zapaloval kuřák… V tomto včelstvíčku je mladá neoplozená matka (trubčí bohatýři radostným „bee-zum“ zde ohlašují svou návštěvu), tady jsou ve včelstvu dvě matky (tý, tý, tý- -tá... ozývá se), tady zase nemá matku... (včelstvo neklidně „hučí“), tady včelstvo hladoví (včelky téměř bez pohybu jako by smutně „mručí“), tady je včelstvo v pilné práci a tady se zase připravuje na rojení... nebo se už radostně rojí...
Schopnost rozlišovat různá naladění včelstva otevírá včelaři dveře k hlubšímu vnitřnímu zření, včelař tím v sobě probouzí intuici. Letící včela vydává svými křídly zvukové vlnění, které ladí, harmonizuje, uklidňuje. Probuzená intuice pak umožňuje včelaři zcela přirozeně podvědomě vnímat probíhající děje ve včelstvu, i související děje v přírodě, např. si všimne, že za zcela slunečného počasí včelstva hučí, jako by se snad měla rojit – to se jen honem včelky vrací domů před prudkým deštěm v očekávání rychlé změny počasí.
Zcela nečekaně se tak v hlubokém klidu může u včelaře dostavit zcela mimořádný krátkodobý (vteřinový) duchovní vhled (osvícení, procitnutí) nad zážitky a situacemi, které by dříve vnímal jako běžné a nezajímavé. Jaká nezměrná krása života je v radostném „zpěvu“ včel na vrbě jívě probuzených jarem ze zimního spánku? Duchovní vhled pod povrch věcí je však možné zažít jen soucitnou láskou ke kráse všeho živého ve vnitřním tichu duše, duše vnitřního dítěte. Vnitřní pokoj duše je darem z nejvyšších, který vede včelaře k vyššímu duchovnímu zření, tj. k nadčasovému vhledu přítomného okamžiku. Ani tato duchovní úroveň však není konečná. Jaká duchovní úroveň včelaře je nejvyšší? Vyšší úrovně už jsou otevřeny jen skutečným mistrům a těm, kteří usilují o jejich poznání. Každý plod, stejně tak i včelař, však zraje v různou dobu, některý raně, jiný pozdně. Vše je v pohybu a má svůj vývoj v čase. Cesta včelaře k duchovní moudrosti, tj. k poznávání pravdy, krásy a lásky všehomíra, je nikdy nekončící hledání odpovědi na otázku po smyslu, tj. jaký to má důvod? K nalezení odpovědi stačí jen věřit a s každým novým poznáním pak tiše žasnout.
Mgr. Milan Hůla
Pardubice, ZO ČSV Seč u Chrudimi
Ilustrační foto: archiv Jana Šmída