10. 1. 2023
Tuto dřevinu můžeme najít také pod označením ampák, evodie nebo čtverák a angličtina nabízí zvukomalebné pojmenování „bee bee tree“. U nás se zatím pěstuje spíše v botanických zahradách, parcích či arboretech, ale postupně se stává oblíbeným i mezi včelaři, protože nabízí potravu včelám v našich podmínkách i v pozdním létě. Svědčí o tom narůstající počet nabídek semen či sazenic v různých zahradnictvích a na internetu.
Budeme-li hledat domovinu ampáku, dostaneme se do podhorských oblastí Číny. Jde tedy o poměrně exotickou záležitost, zatím s minimálními informacemi o biologii v klimatických podmínkách střední Evropy. Nicméně informace z parků v České republice uvádí v okolí mateřských stromů hojné semenáčky. V USA, kde se začal pěstovat o něco dříve, se na některých lokalitách již projevuje jeho negativní stránka, a tou je jeho invazní potenciál. Za vhodných podmínek se tam ampák dosti nevybíravě šíří. Pojďme si nyní tento bezesporu zajímavý strom představit blíže.
O koho jde?
Ampák je řazen do čeledi routovitých (Rutaceae), kam spadají například i citrusy nebo u nás rostoucí třemdava bílá. Samotný rod Tetradium (dříve Euodia) zahrnuje zhruba 50 druhů původem ve východní Asii, Austrálii a Polynésii. Někteří zástupci tohoto rodu jsou využíváni v místním lidovém léčitelství. Podíváme-li se na konkrétní nabídku druhů ve střední Evropě, tak nejčastěji nabízeným a nejlépe dostupným je ampák Daniellův (Tetradium daniellii), případně ampák hupejský (T. hupehensis). Některými studiemi bývají tyto dva druhy vnímány jako jeden druh, jiní autoři zase označují ampák hupehejský jako poddruh ampáku Daniellova. Není to úplně jednoznačná záležitost, proto se člověk nesmí divit, že v nabídkách zahradnictví nachází tyto druhy v různých názvoslovných formách. Z dalších druhů, dostupných zejména v Maďarsku a jižní Evropě, jde o Tetradium henryia T. officinalis– tyto druhy nemají dosud ani ustálený český název.
Na dalších řádcích bude pojednáváno o prvních dvou zmiňovaných druzích, které, jak bylo zmíněno, bývají často zaměňovány či ztotožňovány. Jejich domovinou je východní Asie, konkrétně Čína, Severní a Jižní Korea. Mimo svůj původní areál rozšíření byl ampák dovezen do USA, a to počátkem 20. století. Již od 50. let jsou zde hlášeny úniky do volné krajiny z původních výsadeb. Dnes je tu strom dokonce veden jako invazní druh a jeho výskyt je soustředěn především na jihovýchodě země. První zmínka o ampáku v Evropě pochází z roku 1907, šlo ovýsadbu ve slavné botanické zahrady Kew Gardens v Londýně odkud se rozšířilo mnoho dalších invazních druhů. Dnes je strom nabízen v zahradnictvích v řadě zemí Evropy. Je zde pěstován jako okrasná i nektarodárná dřevina. V Maďarsku už je ampák považován za naturalizovaný, to znamená, že se z původně vysazených stromů v zahradách již v tamější přírodě udržují (irozmnožují) jedinci ampáku samovolně bez přičinění člověka.
Dospělý strom dorůstá výšky až 20 metrů, ale pěstuje se i v keřovité formě. Roste poměrně rychle (zpočátku až 1 metr za rok) a mívá širokou polootevřenou korunu. Jedná se o opadavou dřevinu. Má velké lichozpeřené kožovité listy, tvořené 5–9 široce vejčitými tmavě zelenými lístky, dlouhými cca 5–15 centimetrů. Borka je hladká, tmavě šedá. Strom vykvétá už ve 4. roce života. Květenství je dlouhé 3–20 cm, vlastní kvítky jsou 4–5četné, zpočátku bílé, postupem času zhnědnou a jsou výrazně aromatické. Plody jsou cca 1 cm velké tobolky se dvěma černými lesklými semeny. V našich podmínkách kvete od konce června do konce srpna. Díky této pozdější době kvetení a velkému množství produkovaného nektaru je oblíben včelaři, i když otázkou je, zda tyto pozdní snůšky včelám vyhovují a zdali by se včely již neměly spíše připravovat na zimu.
Jednotlivé rostliny nakvétají postupně, takže souhrnně kvetou zhruba měsíc. Nejprve kvetou pouze květy samčí, které po odkvětu opadávají, a teprve později se rozvíjejí poupata květů oboupohlavních, ze kterých se po opylení vytvoří semena. Plně vzrostlý dospělý strom disponuje až 20 tisíci květy, které jsou navštěvovány včelami v průběhu celého dne. Ampák preferuje lehčí kyselejší půdy s dostatkem vláhy, nicméně půda nesmí být trvale podmáčená. Je to spíše strom slunných stanovišť. Je poměrně odolný vůči znečištění ovzduší, což z něj dělá vhodnou dřevinu pro pěstování ve velkých městech či v blízkosti frekventovaných komunikací. Poměrně hůře však snáší mráz, zejména v raném stadiu vývoje, nejvíce trpí semenáčky. S rostoucím věkem a vzrůstem citlivost na mráz klesá, takže dospělé stromy naše zimy v pohodě přečkají, nejsou-li pěstovány v horských oblastech.
Co s ním?
V době květu produkuje velké množství pylu a nektaru. Jde tedy o výbornou potravu pro včely (a samozřejmě i pro řadu druhů divoce žijícího hmyzu). A to dokonce v době, kdy již mnoho dřevin nekvete, tedy během vrcholného až pozdního léta. Zároveň je tu ale určitá skrytá neznámá v podobě možného invazního šíření, jak se v dnešní době ukazuje na jihozápadě USA. Co tedy s tím dále dělat? Dostáváme se tak nejen na úroveň této jedné dřeviny, ale i celé řady dalších, včetně populární komule Davidovy, tzv. motýlího keře. O komuli již velmi dobře víme, že i na našem území je schopná velmi dobře zplaňovat a přežívat v přírodě. Ve státech na západ a jih od Česka je již komule velmi problematickým druhem srovnatelným s křídlatkami u nás. Proto je zapotřebí před pěstováním a zaváděním jakýchkoli nových druhů zvážit všechny možné výhody a rizika. Máme se orientovat pouze na pěstování původních druhů rostlin a dřevin, nebo to vůbec neřešit a obohatíme si přírodu exotikou z celého světa? Oba přístupy mají svá rizika. I při pěstování původních druhů nejsou většinou použity lokální odrůdy a tak dochází ke genetické erozi planých druhů. Sice není viditelná, ale je velmi častá. Druhý přístup pak může v některých případech vést až k lokální eliminaci některých původních druhů, či ke změně stanovišť, zarůstání stepí, luk či břehových porostů. V porovnání s prvním přístupem alespoň víme, s jakým druhem máme co dělat, nevhodný genotyp či varietu původního druhu nemáme však ve většině případů jak poznat.
Protože predikce toho, co se stane úspěšným invazním druhem je velmi obtížná, nejlepším prediktorem je znalost o chování druhu jinde. Pokud už víme, že ampák se chová invazně v oblasti klimaticky podobného prostředí severní Ameriky, a víme, že i v Česku se dobře rozmnožuje, pak není asi od věci jej raději nepěstovat, i když není (zatím) na žádném seznamu legislativně zakázaných druhů. To není ani komule, o níž můžeme říci, že její invazní potenciál je vysoký, a na základě našich znalostí ji nemůžeme doporučit kpěstování. Její semena jsou stejně jako u ampáku velmi malá a dobře se tak šíří. Na druhou stranu není potřeba se zcela vyhýbat novým věcem, ale přijímat je s rozvahou a mírou. Je možné tolerovat pěstování netradičních a cizích rostlin v zahradách, parcích či na jiných obhospodařovaných plochách, ale jen těch, u kterých víme, že se nechovají invazně. V zahradách budou takové druhy více pod kontrolou a jejich možnost šíření je omezena, případně se dají zlikvidovat (ale nedokážeme si představit, jaká přesvědčovací kampaň by musela být provedena u již zmiňované komule). Do volné krajiny (mimo zastavěná území) se ani tyto cizí druhy vysazovat bez povolení nesmí, což říká zákon o ochraně přírody a krajiny (114/92). Zde se v§ 5 uvádí, že záměrné rozšiřování nepůvodních druhů je možné pouze s povolením orgánu ochrany přírody (úřad obce s rozšířenou působností).
Text: Tomáš Görner (AOPK ČR), Jan Pergl (Botanický ústav AV ČR Foto: Jan Pergl