20. 2. 2023
František Hruška nebo též Franz von Hruschka byl voják, námořník, včelař a hoteliér. Vynalezl medomet, čímž zásadně ovlivnil zootechniku včelaření. V březnu uplyne 204 let od jeho narození.
Rod Františka Hrušky pochází ze Slezska. Vynálezcův děd František Jan Hruška byl správcem velkostatku barona Bereczky v Bravanticích (bývalý okres Bílovecký, dnešní okres Nový Jičín). Byl ženat s Janou Nepomucenou, rozenou Herrmanovou z Bravantic.
František Hruška, vynálezce medometu, se narodil 12. 3. 1819 ve Vídni. Dětství prožil v Českých Budějovicích a Štýrském Hradci, kde vychodil školu a tři třídy školy latinské. Když mu bylo 14, dal se po vzoru svého otce na vojenskou dráhu. Byl odveden do kadetní školy a po třech letech ke kadetnímu pluku do Vídně. A to byl začátek jeho vojenské kariéry. V roce 1840 praporčík, o čtyři roky později poručík a v roce 1848 odešel k námořnictvu v hodnosti nadporučíka, aby byl o rok později povýšen do hodnosti fregatního poručíka (setník 2. třídy). František Hruška coby důstojník námořnictva na své lodi kotvící v Terstu uvítal na její palubě hraběnku Schőrbornovou s její nevlastní dcerou. Dámy si přišly prohlédnout loď a Hruška se do mladé slečny zamiloval. Antonie Albrechtová, což bylo její pravé jméno, se narodila v Uhrách Josefu a Antonii Albrechtovým. Hraběnka ji adoptovala, a se známostí chudého důstojníka se „svou“ dcerou nesouhlasila. Antonie na hraběnku tak dlouho naléhala, až se po dvou letech známosti (1850) provdala za Františka Hrušku, který tak vyženil slušný majetek. Jako svatební dar dostali novomanželé od hraběnky statek v Dolo, palác Brandolin-Rota vBenátkách a 12 000 zlatých. František Hruška se s námořnickou kariérou rozloučil a roku 1856 odešel k pěšímu pluku do Culoz. Ve svých 38 letech byl povýšen do hodnosti majora a jmenován místním velitelem v městečku Legnago poblíž Benátek. Vroce 1865 odešel do vojenského důchodu.
Kdy přesně začal Hruška včelařit, není známo, ale ví se, že v roce 1858 začal pozdější vynálezce medometu nabízet už z vlastního chovu včelí matky, které popisuje jako vynikající a krásné… z chovů, které sám vyšlechtil po usilovné práci trvající 12 let. V roce 1869 položil na zahradě svého statku v Dolo základní kámen ke zděnému včelínu pro 400 včelstev. V prostorném domě, kde žil se svou ženou a pěti dětmi, měl i dílnu určenou k obrábění kovů a dřeva. Jeho pracovna sloužila zároveň jako přednášková místnost pro včelařské kurzy. Na obrovské zahradě před domem, kde pěstoval ovocné stromy a táhly se záhony s nejrůznějšími květinami, se absolventi kurzů setkávali s úly rozličných tvarů a provedení, s česny obrácenými k východu. Úly byly zděné, dřevěné, skleněné, dokonce i kovové (ale v nich nikdy včely nechoval). Účastníci kurzů se seznámili i s hliněnými úly nebo s úly z hydraulického cementu, který Hruška poprvé viděl na výstavě v Miláně. Měl i úly transportní, úly bez předních stěn a Karel Gattner, jeden z účastníků kurzů, se pak divil, že nedocházelo u včel k loupežím. Vynálezce medometu také sestavil úl ležan, který byl pojmenován po něm. Skládal se z plodiště (corpo), medníku (anneso magazino) a společného dna (fondo). Ležan sestrojil na 10 rámků a mezi včelaři byl velmi oblíben.
Hruška se stále vzdělával. Odebíral 12–14 různojazyčných včelařských časopisů. Spolupracoval i s Johannem Dzierzonem, do jehož včelařského časopisu posílal příspěvky propagující moderní včelaření – rozborné dílo. Dům v Dolo byl necelé půl hodiny vzdálen od Miry – domu Dzierzona, majitele prvního včelstva včely vlašské. Dzierzon také Hruškovým včelmistrům věnoval první dvě včelstva této mírné a pilné včely s malou rojivostí a dobrou výkonností. „Vlašky,“ jak psal Hruška, „prvoroje a ranější poroje mají v prvním roce většinou 20 až 30 liber medu“ (1 libra= 0,56 kg). „Na jaře je u vlašek větší rozvoj a brzy dosáhnou plné síly. Ráno v létě vyletují o půl hodiny dříve než např. včela černá a v době snůšky zanesou všechny buňky, na rozdíl od včely černé,“ v té době nejvíce chované.
V druhé polovině 60. let 19. století, kdy Hruška včelařil ve stojanech, se v Itálii používaly dvě rámkové míry – milánská a veronská. Ty byly v roce 1869 na popud Hrušky v Miláně sjednoceny na jednu rámkovou míru o šířce 30 cm, u které však výška nebyla definována.
Kdy přišel Hruška na myšlenku konstrukce medometu se neví, ale znal odstředivé stroje používané v cukrovarnictví. V září 1865 publikoval svůj vynález na včelařském sjezdu v Brně a Bollingrova firma ve Vídni už pracovala na konstrukci medometu určeného pro něho. Na 14. schůzi německých a rakouských včelařů v Brně, kam přivezl tři kusy tohoto zařízení různé velikosti, předvedl „odstřeďovací“ stroj mající nálevkovitý tvar. Na konci sjezdu všechny tři „medomety“ daroval. Jeden do Brna Včelařskému odboru moravsko-slezské společnosti (dnes je vystaven ve Včelařském muzeu v Kašnici), další dva jsou uloženy ve Včelařském muzeu ve Vídni.
Původní stroj určený k odstřeďování medu byl montován na masívní stůl o délce 2 m, šířce 1,4 m a výšce 1,26–1,57 m. Jeho stabilitu zajišťovalo závaží umístěné na spodní části desky stolu. Odstřeďovací zařízení bylo velmi těžké, špatně přemístitelné, proto sklidilo před zkušební komisi v Brně zápornou kritiku. Pokus o „přezkoumání“ vynálezu (1865) se nezdařil a František X. Živanský sice vyzvedl jeho důležitost, ale zároveň zdůraznil, že „pokus předvedení zařízení nepřesvědčil komisi.“ Vynálezci bylo vytýkáno, že stroj je velmi velký, těžký a drahý (72 zl.). Byl upozorněn, že ani největší včelaři tuto částku nedají. Další nevýhodou odstřeďovacího zařízení bylo, že vložené plásty do medometu se nestejnoměrně vyprázdnily, potrhaly se a nedaly se dále použít. Bylo to způsobeno nestejnoměrným vyzráním medu, jeho nedokonalým odvíčkováním, teplotou vytáčeného medu… „Přes to všechno je tato myšlenka dobrá a po provedení určitých změn by zařízení mělo vyhovovat všem požadavkům,“ uvedl Živanský v závěrečném hodnocení. František Hruška a spolu s ním i po něm spousta dalších nejen vynálezců, ale i včelařů (Jarkovský – 1867, Harrach – 1868 a mnozí další) medomet upravovali až do dnešní podoby.
O několik let později se František Hruška přestěhoval z Dolo do Benátek do svého paláce Brandolin-Rota, který stojí na pravém břehu kanálu Grande poblíž slavného mostu Rialto (dnešní č. p. 1789). Dosavadní úspěchy ho přivedly k dalším podnikatelským aktivitám. Začal provozovat hotel, jenže krach na vídeňské burze v roce 1873 vystavil jeho dalším plánům stop. Zadlužil se a byl nucen prodat dům v Benátkách, statek v Dolo, ale i zlatou medaili, kterou dostal od italských včelařů za vynález medometu. Zastavil i část svého důchodu, přestěhoval se do podnájmu. Uzavřel se do sebe, nevycházel mezi lidi. Život v nouzi ukončila až smrt, když 8. 5. 1888 zemřel ve svém pronajatém bytě na anginu pectoris. Pohřeb byl proveden se všemi vojenskými poctami. Hrob však nikdy nebyl označen křížem, nápisem nebo kamenem. Po devíti letech byl zrušen a kosterní ostatky byly uloženy ve společném hrobě. Tak skončil František Hruška, včelař pokorný, včelařící na rozborném díle. Pečlivý pozorovatel včel, který hledal a studoval jejich neobvyklé chování a své poznatky šířil dál.
Jana Lunerová
Použitá literatura:
RYTÍŘ, J., Vynálezce medometu major František Hruška a jeho rodina. Včelařské rozhledy, měsíčník pro československé včelaře VIII, 1930, č. 2, s. 18–23.
RYTÍŘ, J., Vynálezy a publikace Hruškova medometu. Včelařské rozhledy, měsíčník pro československé včelaře VII, 1929, č. 11, s. 161–164, s. 180–181.
NEPRAŠ, J., 100 let od vynálezu medometu. Včelařství, odborný časopis včelařský 1965, č. 9, s. 136–137.
ŠOTOLOVÁ, M., Mezinárodní konference o medu, Sborník přednášek a abstrakt a Výstavní katalog 25.-27.9.2015 s. 33, 34.